Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Příběh vikářky, která byla i bezdomovkyní

1. 1. 2007

Na monotónnost svého života si rozhodně nemůžete stěžovat. Když hovoříte o svých cestách víry, zmiňujete se o požehnaných 14 dnech u karmelitek v Mariazell. V čem byly tyto dva týdny pro vás výjimečné?
Především to byla škola modlitby, kontemplace. Samozřejmě, že s modlitbou a kontemplací jsem již své zkušenosti měla, jinak bych se těžko vydala na Karmel. Ale když jste tam, tak se prostě nic jiného dělat nedá. Tam o nic jiného nejde než o Boha, o rozhovor s ním, nebo ještě lépe – o bytí s ním. Těch 14 dnů mne asi více než cokoli předtím a potom naladilo na „bytí s Bohem“. To je základ, z toho čerpám.

Vzpomínáte, že jste byla tenkrát „lstí vašich rodičů vrácena zpět do Prahy“. Máte chuť mluvit o tom, co se tenkrát stalo?
Když jsem odjela do Rakouska, nikdo netušil, co mám v úmyslu. Věděla jsem, že by mne nepustili, i když už mi bylo 18 let. Jela jsem na jednodenní autobusový zájezd do Vídně, který jsem dostala od rodičů jako dárek k maturitě. Odtamtud jsem našim poslala telegram, že jsem si našla v Rakousku „zaměstnání s ubytováním“. Když už jsem byla v Mariazzell, napsala jsem o tom svému tehdejšímu zpovědníkovi, aby o mně alespoň někdo věděl. Ovšem mé rodiče napadlo, že když jsem zůstala v Rakousku, bude to asi něco „s tím náboženstvím“. A protože věděli, kdo je mým zpovědníkem, šli za ním a namluvili mu, že mi byla zjištěna vážná nemoc, což pravda nebyla, a že musím okamžitě do nemocnice a jestli o mně ví, ať mi to dá vědět. On jim uvěřil a napsal dopis mně i matce představené, že pokud se do tří dnů nevrátím, řekne našim, kde jsem. Moc mne to tenkrát mrzelo, že se musím vrátit do Prahy, ale dnes s odstupem času vidím, že to tak asi mělo být. Navíc skrze můj návrat se po několika desítkách let vrátili k Bohu také má babička s dědečkem.

Dostala jste se na pomyslné dno lidské společnosti - pohybovala jste se mezi bezdomovci. Co vám z této doby utkvělo nejvíce v paměti?
Uvedu dvě vzpomínky. Nejdřív tu smutnou. Jednou jsem si povídala s pracovníkem Armády spásy, křesťanem, který také kdysi býval bezdomovcem. Přišla řeč na to, že jezdím po Praze „načerno“, na jízdenky jsem totiž neměla peníze. On se nad tím velice pohoršoval, tenkrát mě to zarazilo a snad i ranilo. A teď tu hezkou vzpomínku. Jednou jsem jela z vesnice, kde jsem něco přes rok bydlela na osamělé faře, do Prahy. Neměla jsem už ani korunu a potřebovala jsem si koupit něco k pití, abych mohla užít léky. Bylo to v Kolíně na nádraží, k večeru. Oslovila jsem několik lidí s prosbou, zda by mi nedali pár korun, a vysvětlila jim, na co je potřebuji. Dívali se na mne s opovržením. Nikdo mi nic nedal. To byli tzv. spořádaní občané. Pak jsem oslovila člověka, který zjevně vypadal jako bezdomovec. Řekl mi toto – cituji doslova: „No, sice se vracím z basy a mám hovno, ale na ten čaj vám dám.“ Dal mi desetikorunu a ještě se se mnou rozdělil o pomeranč.

Jak byste tuto vaši ojedinělou zkušenost hodnotila dnes s odstupem několika let? Co vám přinesla?
Na to mohu odpovědět zcela jasně. Posílila mou důvěru v Boha, v jeho pomoc, v to, že se na něho mohu vždy a ve všem spolehnout. Vzpomínám si, jak jsem se v té době modlila: „Bože, ty víš, že si potřebuju koupit toaletní papír, ale že na něj nemám. Tak mi prosím pomoz!“ Vyjdu ven z ubytovny, kde jsem tehdy bydlela, vysypat odpadky, a hle – u popelnice leží dvacetikoruna. A takových projevů Boží pomoci jsem v té době zažila mnoho.

Je i něco, co vám tato zkušenost vzala?
Vzala mi iluzi o křesťanech. Víte, když stojíte před kostelem sv. Josefa na Náměstí Republiky v Praze a prosíte o pár korun, abyste měla na jídlo a na nájem, a vidíte, jak se od vás lidé odvracejí a peníze házejí do kasičky svatému Tadeáškovi...
Vím, jsou i tací, kteří žebrají, a pak to propijí, ale stejně. Ovšem to si nestěžuju, to není špatně, nemít iluzi. Člověk totiž může jen tehdy opravdu milovat lidi, církev, když o nich nemá iluzi. Teprve pak se dá mluvit o opravdové lásce.

To je také důvod, proč jste založila sdružení Dům Agapé, prostřednictvím kterého chcete pomoci zvláště bezdomovcům?
Bylo to jedno s druhým. Kromě mé osobní zkušenosti s bezdomovectvím to byla také moje babička, která mne v tomto směru ovlivnila. Vychovávala mne k lásce, solidaritě, spravedlnosti. Když mi bylo 17 let, přišel 17. listopad. A s ním kromě pozitivních i mnoho negativních důsledků a jevů, z nichž nejstrašnější mi připadá právě bezdomovectví. Tato problematika mi leží na srdci už hodně dlouho a snažím se jí zabývat jak po stránce teoretické, tak praktické.

Pojďme tedy ke stránce praktické. Jakým způsobem si svou pomoc lidem na okraji společnosti představujete?
Vloni na jaře jsme spolu s manželem a s naším kamarádem Jirkou, který je rovněž členem pražského sboru Luterské evangelické církve augšpurského vyznání a předtím prožil několik let na ulici, založili občanské sdružení Dům Agapé. Jedná se o sdružení nezávislé na naší církvi a otevřené všem, kteří se ztotožní s jeho posláním a budou se chtít aktivně podílet na jeho činnosti. Jeho posláním je pomoci osobám bez přístřeší i dalším lidem žijícím na okraji ke znovuzařazení do společnosti.

Jak konkrétně toho chcete dosáhnout?
V první řadě chceme zakládat tzv. Domy Agapé, tj. azylové domy, v nichž získá vždy kolem 15 – 20 lidí svůj dočasný domov. V některých projektech, jako je třeba projekt biofarmy, i stálý. Najdou zde bydlení, stravu, práci, možnost nejrůznějších rekvalifikací, volnočasové aktivity a to vše za podpory týmu odborníků. Po určitém čase, v horizontu 2 let, jim pomůžeme najít stálejší zaměstnání i bydlení za finančně dostupných podmínek. První Dům Agapé vzniká v Praze 10 v Ruské ulici č. 116. V rámci tohoto domu spatřuje světlo světa také jakýsi bezdomovecký antikvariát, kam mohou lidé zdarma nosit knihy a časopisy, které už nepotřebují, a ti, kteří mají zájem si zde mohou levné čtivo za dobrovolný příspěvek vybrat. Dále máme v plánu rozjet kampaň Adopce na blízko aneb Adoptuj si svého bezdomovce, chceme vytvořit již zmiňované biofarmy, restaurace, prádelny, žehlírny atd.

Plány vám jistě nechybí. Jak jsem ale pochopila, prioritou jsou v současné době domy Agapé. Podle čeho budete vybírat jejich obyvatele? Je známo, že ne malá část z lidí na okraji společnosti si svůj způsob života sama vybrala a vyhovuje jim...
Tak tady bych si dovolila s vámi poněkud polemizovat, neboť statistika ukazuje, že pouhých sedm procent bezdomovců v ČR si tento způsob života vybralo dobrovolně. I když i v těchto případech bych byla opatrná s použitím slůvka dobrovolně, neboť je třeba vzít do úvahy jejich psychický stav – kdo z nás by chtěl spát v zimě pod mostem? Ale abych se vrátila k vaší otázce. Klienty do našeho Domu Agapé nám pomáhají vybírat zkušení sociální kurátoři a pracovníci, kteří s těmito lidmi dlouhodobě pracují a znají je. Vědí, kdo má skutečně zájem pracovat, dostat se z ulice a už se tam nevrátit, také dokáží odhadnout, kdo je schopen určitého komunitního života. Ten totiž není vhodný pro každého. Dále vědí, kdo z jejich „svěřenců“ nemá problémy s alkoholem, v našem domě totiž platí absolutní zákaz požívání alkoholu. Kdybych měla být naprosto konkrétní, tak úzce spolupracujeme s Pavlem Pěnkavou, kurátorem z Poradny pro osoby bez přístřeší Městského centra sociálních služeb a prevence v Praze.

Jste už v kontaktu s nějakými bezdomovci, kteří by měli najít útočiště ve vašem prvním domě?
V současné době žije v našem Domě Agapé v Ruské ulici šest bezdomovců a jeden má přibýt během několika dní. Sedm lidí je žel dosud konečná kapacita před rekonstrukcí financovanou z již schválené dotace ministerstva práce a sociálních věcí. Další zájemci o život v našem domě samozřejmě jsou, ale jak jsem již řekla, budou si muset ještě nějakou dobu počkat.

Jak dlouho?
Do další zimy by už měla být rekonstrukce hotová.

Jsou si v něčem podobné osudy prvních obyvatel domu Agapé?
Co se týče životních příběhů lidí, kteří již u nás bydlí, tak jsou si opravdu podobné, jako u většiny bezdomovců: rozvod, rozchod, nemoc, vězení… Jak už to tak někdy v životě chodí.

Je vůbec možné pojistit se nějakým způsobem proti tomu, aby vaše služby nebyly zneužívány?
Tak jednak, jak jsem již řekla, nám vhodné uchazeče o život u nás pomáhají vytipovat zkušení sociální kurátoři a pracovníci a v konečné fázi rozhoduje o přijetí zájemce několikačlenná komise. Za druhé – významnou součástí našeho resocializačního programu je práce. Normální, osmihodinová denní práce pět dnů v týdnu, v sobotu dopoledne generální úklid domu a pak samozřejmě volno. Toto nastavení našeho programu je, myslím, už samo o sobě dostatečnou pojistkou proti zneužívání našich služeb. A konečně za třetí – jak jsem již zmínila, v našem domě platí zákaz požívání alkoholu. S tím samozřejmě souvisí, že klient nesmí přijít domů opilý. Stane-li se tak jednou, dostane výstrahu. Přijde opilý podruhé, a musí opustit náš dům. Někomu se to může zdát tvrdé, ale určitá pravidla být musí, aby se všichni obyvatelé našeho domu mohli cítit dobře, jistě a bezpečně.

Počítat s tím, že budete finančně dotováni od samotných bezdomovců nemůžete, jak tedy chcete obstarávat finanční prostředky na provoz domu?
Co se týče finančních prostředků, tak to je zatím největší problém našeho domu. Čekáme na onu schválenou dotaci na rekonstrukci od ministerstva. Od května přijímáme tři zaměstnance na společensky účelná pracovní místa, na jejichž plat dostaneme příspěvek od úřadu práce. Máme podánu žádost o grant u Magistrátu hlavního města Prahy. Ovšem zatím jediný příjem, který máme, je veřejná sbírka, kterou konáme jednak pochůzkami po Praze s kasičkami a jednak prostřednictvím sbírkového konta, které máme zřízeno u Poštovní spořitelny. Z nasbíraných peněz musíme platit hlavně nájem za dům, což je vzhledem k výši vybraných finančních prostředků a k výši nájmu za dům poněkud obtížné. Peníze opravdu potřebujeme, jinak dům nejsme schopni udržet ani pomoci těm, kteří to opravdu potřebují. Dále by nám pomohlo, kdyby se našlo větší množství dobrovolníků - dospělých, mládeže i dětí, v Praze i kdekoli po celé České republice, kteří by byli ochotni chodit s kasičkami a vybírat na tento projekt. Hledáme také firmu či podnikatele, který by měl zájem o naše pracovníky a využil by dvě dílny a dva sklady, které máme k dispozici. Prostě, chce-li někdo pomoci, způsob se zcela jistě najde.

Proč by podle vás měli lidé přispívat na vaši aktivitu, byť jsou třeba katolíci, evangelíci či ateisti? Je nějaká myšlenka, která spojuje nás všechny bez rozdílu?
Domnívám se, že všechny lidi, ať jsou jakéhokoli vyznání či bez vyznání, spojuje jedna zásadní skutečnost: jsou lidé. A člověk by se měl chovat lidsky, solidárně. Dům Agapé má dvě taková motta, myšlenky, které řekli dávno před námi moudří lidé. První motto zní: „Když ti někdo řekne, že jsi jediný, kdo mu může pomoct, tak musíš.“ A druhé motto: „Kdybys zachránil jednoho člověka, zachránil bys celý svět.“

Eduarda Heczková - 34 let, vdaná, bezdětná, vikářka pražského sboru Luterské evangelické církve augšpurského vyznání, jejíž centrum je ve Slezsku. Zakladatelka občanského sdružení Dům Agapé.

Zdroj: KaTyd