Jdi na obsah Jdi na menu
 


O lidech, kteří spadli na dno

22. 2. 2009

Mnozí z nich spadli na dno a nejspíše se stydí. Mají za sebou různé životní zlomy. Rozvod, ztrátu práce, zdravotní problémy, vězení, hazardní hry, příbuzenské vztahy. Za každou postavou se skrývá osud, který ji dovedl k tomu, že spí, kde se dá, a žije naprosto svérázným životním stylem.

Reportáž: jak se dostat do azyláku?

Mirek. František. Pepa. Tonda. Ti, a dalších třináct jmen. Celkem patnáct mužů se minulý čtvrtek večer sešlo v noclehárně azylového domu Samaritán na Nákladní ulici. Cesta sem byla pro každého jiná. Jsou to lidé bez domova. Pro většinu z nás jen bezdomovci.

Do tepla domu je poslal mráz, a také fakt, že se zde mohou umýt a najíst horké polévky. Nejdéle sem dochází právě František. Prý už nejméně rok. Nejprve bydlel, jak se tu říká, nahoře, tedy dlouhodobě v azylovém domě. Dnes už dochází jen na nocleh.

„Pracoval jsem přes třicet let v papírnách. Najednou mne propustili. Kvůli ksichtu. Nebyla práce, nebylo čím platit nájem. Musel jsem na ulici,“ vypráví František, který je nejstarším mužem čtvrteční osádky noclehárny. Netají se, že by chtěl ještě pracovat, dokonce by chtěl sehnat trvalejší ubytování.

„Ale když někam přijde starý cikán, rovnou řeknou, že je obsazeno. I když ještě ráno tu je na nástěnce nabídka místa,“ postěžoval si František.

Jiná cesta přivedla do postele noclehárny Pepu. Seděl v kriminále. Dva měsíce před propuštěním dostal dopis, že si jeho přítelkyně našla jiného a tam, kde předtím bydlel, se nemá vracet. „Pronásleduje mne to neustále. Jdu někam kvůli brigádě a nevezmou mne. Nemám čistý rejstřík. Naposledy jsem byl v supermarketu. Nenechají mne ani zakládat zboží. Snad se mi podaří na jaře sehnat nějaké přidávání na stavbách,“ svěřil se Pepa.

Nejmladší z patnácti mužů je Mirek. Proti jiným mladíček. Chtěl odjet za prací do ciziny. Proto prodal byt. Jenže přišel úraz. Zlomil si nohu. Po návratu z nemocnice už neměl kam jít. A tak využívá azylového domu.

Tonda je tu dnes navíc. Leží na lůžku v chodbě. Do noclehárny se už nevejde. Ani není klasickým nocležníkem. Je mu hodně přes šedesát. Dlouhodobě pobýval v nemocnici. Teď byl propuštěn. Sanita jej dovezla před azylový dům. I on zde dostal šanci vyspat se v teple. I když je navíc, nevyhodili ho. Ráno přijde sociální pracovník a bude hledat pro Tondu nějakou cestu dál.

V azylové noclehárně se objevují muži i z větších dálek. I Pražáky tu měli. Ti většinou zůstanou jednu nebo více nocí a zmizí. Většina jich ale sem chodí pravidelně. Vzájemně se znají. Každý z nich dostane skříňku na věci, sepíše smlouvu, může se vysprchovat a sníst horkou polévku. Pak se v čistě ustlané posteli vyspí. To vše za 35 korun. Ráno ve čtvrt na sedm budíček a do sedmi ven. Ti šťastnější zamíří na brigádu, jiní do tepla nádražní haly...

Přednosta: Bezdomovci jsou i ve výtahu

Bezdomovci na vlakových nádražích. Každý, kdo cestuje občas vlakem, se s nimi již setkal. V lepším případě jen posedávají nebo polehávají. V horším nás obtěžují a žebrají. Zvláště s klesající teplotou jich v prostorách určených pro cestující přibývá. Tento problém trápí železničáře nejen v Opavě, ale prakticky na všech větších nádražích v regionu.

Ač se to nezdá, problém to skutečně je. „Je to pravda.V mrazivých dnech se různí bezdomovci na nádraží stahují,“ potvrdil nám přednosta obvodního obvodu nádraží Opava východ Jiří Valeček a pokračoval: „Nacházíme je nejen ve vestibulu a čekárně, ale třeba i ve výtahu. Pokud to jde, sami se je snažíme zvednout, jinak se snažíme řešit vše ve spolupráci se státní i městskou policií. Vnímáme to jako velký problém.“

Vejít a zdržovat se ve vestibulu i čekárně může každý. Jenže ruku na srdce, komu by se chtělo sedět v čekárně vedle člověka, který nejen že vypadá často ošuntěle a špinavě, ale navíc kvůli minimální hygieně zrovna nevoní?

„Mně jako cestujícímu tento problém vadí i osobně. Vezměte si to, že právě kvůli takovým lidem je uzavřena čekárna. Prostě se tam stáhli a nikdo jiný už tam nevešel,“ svěřil se Jiří Valeček. „Bohužel není den, kdy by naši strážníci nevyjížděli na oznámení od občanů nebo zaměstnanců Českých drah. Dvakrát denně pak, vždy v ranních a odpoledních hodinách, zavítají do prostor vlakového nádraží dva strážníci. Zde také preventivně mapují pobyt těchto osob,“ seznámila nás s běžnou činností opavských městských strážníků jejich mluvčí Pavla Losertová.

Už loni byla z Opavy vznesena iniciativy na monitorovací systém nádražních prostor. Správce budovy Regionální správa majetku Olomouc však nenašel peníze. Snad by bylo řešení napojit nádraží na městské kamerové systémy, které provozuje městská policie. Jde jen o to, najít vhodnou dohodu. Lidé bez domova jsou mimo jiné strážníky tázáni na jejich zdravotní stav, zda nepotřebují akutní zdravotní pomoc.

Je jim nabídnuta pomoc a přespání v azylovém domě. Vesměs ale odmítají. „Někteří z důvodů pocitů ponížení, někteří z důvodů alkoholu. Azylový dům totiž přijme pouze osoby, které neprokáží více jak jednu promile alkoholu v dechu,“ doplnila Losertová.

Samaritán nebere jen opilce

Každý, kdo je v nouzi, má šanci na pomoc. V Opavě ti, co nemají vlastní postel, mohou využít služeb výše zmíněného azylového domu na Nákladní ulici. Zde poskytují celkem tři služby potřebným – zpoplatněný azylový dům, noclehárnu a denní centrum. Z pohledu našeho tématu nás bude nejvíce zajímat noclehárna.

Ta je příchozím otevřena vždy mezi půl sedmou až půl osmou večer. Tento čas je využívaný hlavně stálejšími klienty. Neznamená to však, že člověka z ulice nepřijmou jindy. „Jsme ochotni přijmout nového člověka, který k nám zavítá poprvé a nezná podmínky, třeba v deset večer. Je to však podmíněno tím, že nebude opilý. Prostě máme stanovenu hranici jedné promile.

Pokud se zjistí dechovou zkouškou více, nepřijmeme jej,“ uvedl ředitel Někdy ale přijde jiný problém: chybí doklady. „Můžeme pomoci i případech, kdy například příchozí nemá občanský průkaz. Do domu dochází sociální pracovník, který pomůže. To se týká i případů, kdy dotyčný zůstane bez finančních prostředků. U nás je praxe, že si může i vydělat nějakou korunu. Třeba tím, že pomůže s rajony.

Rozhodně ale peníze nerozdáváme na požádání,“ doplnil Pípal. Azylový dům je poměrně využívanou institucí. V běžných dnech je naplněný tak z devadesáti procent, přijde-li ale mráz, je zájem daleko převyšující kapacitu. „V nouzi, jako jsou třeba mrazy, přijímáme lidi i v noci na noční centrum. To zde pak nocuje víc osob, než je běžné. Prostě stráví noc v teple, na židli jídelny,“ potvrdil ředitel.

Na ulici ho dostaly automaty

Nejdříve podnikatel. Pak hráč. Dnes člověk bez střechy nad hlavou. Polistopadové změny přinesly do republiky nejen svěží vítr v oblasti cestování a podnikání, ale i jevy negativní.

Také Jiří uvítal možnost podnikání a brzy se na jeho autě objevil název firmy, zaměřené na stavební činnost. Společně se dvěma kamarády začal podnikat a docela se dařilo. Přesto nezapomínal na dobré staré zvyky a pravidelně zasedal ke stolu jedné z restaurací při obědě a večer u pivka. Brzy zaregistroval v koutě barevné blikání výherního automatu a občas i zaslechl zvonivý cinkot mincí, když některému šťastlivci padaly pětikoruny.

„Pár pětikorun tam hodím a uvidíme, jaké mám štěstí,“ říkal si sám pro sebe, a požádal číšníka, aby mu vracené peníze při placení vyplatil v mincích. A tak to začalo. Zpočátku se ke „kulifonu“, jak přístroji s válcem a třemi okénky říkal, stavěl jen sporadicky. Jen jednou nebo dvakrát si od kámošů půjčil, věděl, že zase vyhraje a všechno vrátí. Pak to přišlo, automat „podojil“, dluh srovnal a zase bylo dobře.

Jednou jeho firma získala zakázku na opravu staré hospody na hernu. Jiří a kolegové odvedli kus poctivého díla a při otevření podniku nechyběli. „Byl jsem jako v nějakém snu. Prostě to, co nám v socialistických filmech ukazovali jako zhýralý kapitalistický život, tady najednou bylo kolem mne. Zkusil jsem všechno, i ruletu,“ vzpomíná na ten večer Jiří.

Tehdy dostali hosté žetony jako závdavek do hry od majitele, a tak ho prohra nemrzela. Aniž si to uvědomil, k automatům se vracel stále více. Stal se populární svým měšcem s pětikačkami u pasu. Štěstí zkoušel nejen ve „své“ hospodě, ale nebyl problém projít za večer i několik hospod či heren. Stále si ale nepřipouštěl, že je na šikmé ploše.

„Pak nebyly peníze a já si začal půjčovat,“ říká Jiří. Z desetikorun to byly stovky a pak i tisícovky. Někdy to splatil, ale jen za cenu toho, že si udělal jinou půjčku. Občas se raději vyhnul známému, za svým koníčkem začal jezdit jinam. Najednou tu byly dluhy, které už vrátit nedokázal.

A jak to bývá, když teče do bot, kamarádi tě neznají – ostatně, téměř každému něco dlužil – práci se sice ještě věnoval, i když občas „zaspal“, ale nestačilo to na splácení dluhů a hru najednou. Nejdříve došla společníkům trpělivost, pak přišla žaloba od jednoho z těch, co půjčili. A tak Jiří prodal svůj byt a dluhy srovnal. Jenže se tak dostal na ulici. Zkoušel to po stavbách, kde dali ubytovnu, ale teď v zimě, nemá ani to.

Když nežebrají, lidem nevadí

Vadí Opavanům bezdomovci? Dali by jim peníze? To byly otázky, které jsme položili náhodně osloveným obyvatelům města. Většina obyvatel se shodla na tom, že pokud lidé bez domova nesedí v uzavřených veřejných prostorách a neshromažďují kolem sebe nepořádek, pohled na ně jim nevadí.

Například jednadvacetiletý student z Českého Těšína Adam Ondruška říká: „Nevadí mi, ale vadí mi, když žebrají po kolemjdoucích peníze a cigarety. V podstatě je mi těch lidí líto, většina za to nemůže, ale někteří si to způsobili sami svou závislostí nebo zadlužeností, takovým bych peníze nedal.“

To devatenáctiletá studentka z Vřesiny u Hlučína Kristina Kratochvílová má z bezdomovců strach. „Nevadí mi je vidět, ale bojím se jich, když jsou třeba v čekárně na nádraží. Někteří za to možná nemůžou, ale myslím, že kdyby se snažili, tak si práci seženou a budou schopni žít alespoň v základních životních podmínkách,“ uvedla.

Zato sedmadvacetileté dělnici rostlinné výroby ze Štáblovic Brigitě Ochranové bezdomovci vadí. „Vadí mi na nádraží, určitě bych jim peníze nedala. Myslím, že to vše je jejich vina,“ řekla. Dvaašedesátiletá důchodkyně ze Skřipova Alena Barová se s nimi moc často nesetkává. „Někdo by se nad tím měl přesto zamyslet, ale očividně se do toho nikomu nechce. Nevím, jestli bych jim darovala peníze, stejně to propijí,“ myslí si.

Naopak Milan Hahn, šestapadesátiletý důchodce z Opavy, s lidmi bez domova soucítí. „Sám jim občas dávám, ale obyčejně to skončí v alkoholu. Když s nimi nejsem v úzkém kontaktu, tak mi nevadí. Zatím se mi nestalo, že by mě nějak obtěžovali,“ uvedl.

Zdroj: Deník