Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bez střechy nad hlavou a s mrazem v zádech

Zima zalézá za nehty. Mám hlad, jsem špinavý a unavený. S igelitovým pytlem na zádech bloumám po městě a v kapse jen pár drobných. Chomutovské náměstí je zasypané sněhem a sem tam projde kolem nějaký chodec. Pohledy lidí jsou většinou uhýbavé.

Bez střechy nad hlavou a bez peněz

Na jeden den jsem se totiž stal bezdomovcem. V ústeckém Českém červeném kříži jsem den předtím „vyfasoval“ zbrusu „nové“ oblečení: beranici, zimní bundu, tepláky, svetr a boty! Dokonalý obraz člověka bez střechy nad hlavou.

Kolegyně v chomutovské redakci mi půjčuje krém na ruce, jeho pomocí „zefektivním“ bundu, aby byla správně mastná a zašpiněná! To samé musím chtě nechtě udělat i s obličejem. Nořím ruce do květináče s hlínou. Obraz ušmudlaného bezdomovce je téměř dokonalý.

Odkládám brýle, doklady, mobilní telefony a vydávám se do ulic ospalého Chomutova. U sebe si nechávám jen občanský průkaz.

Mé první kroky vedou k nákupnímu centru. Sleduji kolemjdoucí. Někteří uhýbají pohledem, otáčejí se. Raději přecházejí na druhou stranu. Jiní se dívají soucitně.

V mrazu padám vyčerpán únavou

Vstupuji do obchodního domu Chomutovanka. Nikdo si mě nevšímá. Ruce si přikládám ke svým ústům, zahřívám se. Nemusím to ani moc filmovat. Procházkou po městě jsem pořádně promrzl. Jsem už třetí hodinu na nohou v pořádném mrazu. Teploměr ukazuje minus deset stupňů Celsia. Mám hlad i žízeň. Padám únavou, zahřál bych se. Nic z toho ale bezdomovci nemají.

V obchodním domě ochranka myje podlahu. Procházím kolem sem a tam. Muž v černé uniformě si mě nevšímá. Odcházím zpět do centra. Prohlížím si výlohy obchodů.

„Hele kámo, nemáš cígo?“ ptá se mě stejně ušmudlaný černovlasý muž. Nechápavým výrazem mu dávám najevo, že cigaretu opravdu nemám. Chce se dávat do řeči, raději odcházím. Ani na krok mě z očí nespouští kolega fotograf.

Vše pozoruje z bezpečné vzdálenosti. Co kdyby! Bloudit městem mě po pěti hodinách přestává bavit. Igelitový pytel těžkne. V něm mám své civilní oblečení. Postupem času si připadám jako pravý bezdomovec. Ten si také nosí veškerý majetek v igelitkách vždy při sobě.
V zádech cítím bodavé pohledy

Začíná sněžit. Necítím zimou prsty. Ukrývám si je do rukávu. „Mami, podívej na toho drbana,“ říká asi desetiletá dívenka a rukou ukazuje směrem ke mně. Ani v dalším obchodě má přítomnost nebudí takové rozpaky a opovržení, že by musela zakročit ochranka. Téměř bez povšimnutí opět procházím kolem regálů. Přesto cítím v zádech bodavé pohledy prodavaček.

„Co ten si tu chce koupit?! Smrdí korunou na dálku,“ šeptá žena za pultem kolegyni.
V Chomutově mi pšenka nepokvete. S kolegou Petrem sedám do služebního automobilu a odjíždíme do krajské metropole.

V Ústí nad Labem parkujeme v patrových garáží a vydáváme se do centra města. Naše první zastavení je hlavní vlakové nádraží, kde čas od času postávají nebo posedávají bezdomovci.

Zatímco si sedám na schody, kolega s fotoaparátem mě nespouští z očí. Někteří cestující mě obcházejí obloukem. Jiní dělají, jako bych byl vzduch.

Proč fotíš toho bezdomovce?

„Hej, proč toho chudáka fotíš? Nech ho na pokoji. Udělal ti něco?“ pustil se do fotografa jeden z mužů. „Tak je to bezdomovec, no?! To si ho musíš fotit?“ rozčiluje se můj zastánce. Kolega raději vyklízí pole a vzdaluje se.

Začíná se stmívat. A přituhuje. Z vyhřáté nádražní haly odcházím opět do ulic města. Procházím kolem stánků s grilovaným masem. Všude kolem voní klobásy a párky, až se sbíhají sliny! Nemůžu sáhnout do peněženky ani si jít s kreditkou k bankomatu vybrat peníze, tak jak bych to udělal „nebýt“ bezdomovcem. Mám teď ale smůlu! O chutné uzenině si tak můžu nechat leda zdát.

Vracím prázdné lahve od piva

U popelnice jsem našel několik lahví od piva. Hurá! Vracím je v nedalekém obchodě. Nebylo by to ani na jedno pivo.
Ještě že mám po kapsách nějaké další drobáky. Mám žízeň. Jdu do KFC.

Bezdomovec kupující si colu, to je opravdová rarita. Mladá slečna za pultem se přesto usmívá.
„Copak si dáte?“ ptá se dívka. „Střední colu,“ odpovídám a vyndavám z kapes hromádku drobných mincí.

Pokládám je na pult a přepočítávám. Slečna s vytřeštěnýma očima se očividně štítí vzít drobné do ruky. Přepočítává drobné a ukládá je do pokladny.
S kelímkem si jdu načerpat lahodný studený nápoj. Moc se neohřeji, myslím si. Měl jsem si objednat nějaký teplý nápoj. Lituji své unáhlenosti. Sedám si k barovému pultíku s výhledem do ulice. Je to záměr, aby kolega fotograf mohl zvenku snímat.
Po chvilce odcházím. Mířím rovnou k fotografovi.

„Nechceš napít?“ ptám se. Kolemjdoucí nechápavě kroutí hlavou. Jedním z nich byl i Libor Zajíček.
„Bezdomovec dává loka fotografovi,“ směje se. Nepoznal mě. Žízeň je veliká, a tak se jdu posilnit ještě do sousedního McDonaldu.
Také tam nemám problémy. I tentokrát kupodivu toužím po cole.

Tamní obsluha stejně jako v KFC se sice na chvilku zarazila, ale i nyní mě dívka obsloužila s úsměvem na rtech.
Těším se na vanu a teplou vodu

Mé poslední zastavení je ústecké Lidické náměstí.
Unavený sedám na schody magistrátu. V nohách mám už několik kilometrů.

Třesu se zimou a v duchu se těším na horkou vodu ve vaně. Na čisté a teplé oblečení a hlavně na spánek. Je mi jich svým způsobem líto.
I když mnozí z nich dobrovolně tráví život pod mostem a na ulici.

zdroj: Deník